Školu bychom dětem neměli protivit

Školu bychom dětem neměli protivit

Škola, základ života. Takto zní notoricky známé rčení, které používáme často, aniž bychom se hlouběji zamysleli nad jeho významem. Ve škole bychom se zkrátka měli naučit věci, které později v životě jako když najdeme. Obzvláště základní škola by nám tak měla dát jakýsi základ k dalšímu rozvíjení znalostí a dovedností, jejichž semena do nás zaseli právě na základní škole. Ať už se po ukončení povinné školní docházky rozhodneme ve vzdělání dále nepokračovat, nebo naopak plánujeme ještě dlouhou cestu českým vzdělávacím systémem, budeme stavět na tom, co jsme se naučili na základní škole.

Bohužel spoustě dětí se škola zprotiví sotva pár měsíců po tom, co do ní nastoupí. A čím je to zapříčiněno? Snad každý prvňáček, který se chystá na svůj první školní den se do školy těší. Ano, jistě ho provází spoustu obav, jestli si tam najde kamarády, jaká bude asi jeho paní učitelka, a co všechno se vlastně bude učit, nicméně pořád převažuje pocit jakéhosi vzrušení a nadšení z něčeho nového. Z malých dětiček se pomalu ale jistě začínají stávat „velké holky a velcí kluci“, kteří se posouvají o malinký krůček blíže k dospělosti. V této fázi je role rodičů velmi důležitá a většinou se ji zhostí skvěle. S dítětem se na první školní den těší, obléknou ho do nejhezčího oblečení a pořídí mu aktovku přesně podle jeho představ. Celé přípravy doplňují tvrzením, že ve škole se bude dítěti určitě líbit a najde si tam spoustu kamarádů.

Jakmile však pomine opojení ze vstupu na půdu základní školy, u mnohých dětí začnou problémy. Některým nejde dobře psát a krasopis, který jejich kamarádi mají na jedničku z hvězdičkou, se jim zkrátka nedaří. Učitelka dítě napomíná a píše domů vzkazy rodičům, aby více trénovali. A v tom začíná jeden velký kolotoč. Rodiče doma na dítě tlačí, že se ve škole musí snažit, aby mělo dobré výsledky a někteří to dokonce doplní i výrokem: „ať se za tebe nemusíme stydět“. Doma dítě usilovně trénuje, ale kýžené výsledky se stejně nedostavují. V těchto případech někdy rodiče prohlásí, že když to zvládnou ostatní, musí i jejich dítě, a že je chyba pravděpodobně v tom, že se málo snaží. Následují tresty, zákazy oblíbených činností a podobně. V této fázi se prvotní láska ke škole proměňuje v nenávist.

Později děti slýchají stále ty samé věty dokola. Rodiče jim předpovídají, že když se nebudou učit, jejich budoucnost bude stát za nic a nedostanou se na žádnou školu. Jak se říká, není malých cílů, a jinak to neplatí ani u rodičů školáků, kteří pro ně chtějí jenom to „nejlepší“. Dítě nutí, aby se učilo proto, aby se později dostalo na školu, kde se bude muset učit ještě víc. Spousta rodičů se ani nezamýšlí nad tím, co by jejich dítě chtělo či co by mu šlo, ale rovnou mu raději naplánují kariéru právníka nebo lékaře. Hlavně ať má co nejvyšší vzdělání a je v životě šťastné. Jednou jim za to přeci poděkuje. Anebo ne?