Povinná školní docházka ano či ne?

Povinná školní docházka ano či ne?

Školní docházka je v České republice povinná již spoustu let. Podobně jako je tomu u jiných společenských otázek, i kolem této povinnosti se v posledních letech rozvinula poměrně široká debata. Zastánce najdeme na obou stranách a těžko říci, na které straně jsou více „slyšet“.

Když mluvíme o povinné školní docházce, bavíme se pochopitelně o základních školách. Základní vzdělání je totiž v České republice právě to, které musí absolvovat každý občan, tedy v našem případě každé dítě ve školním věku.

Vlna nevole nad školní docházkou přišla především z řad rodičů. Děti pochopitelně nepočítaje, protože ty by byly pro zrušení této pro ně „otravné povinnosti“ snad všechny. Spousta rodičů by si totiž své děti raději vzdělávala doma, podle svého vlastního vědomí a svědomí. Děti by tak ušetřily například od hrozby školní šikany, která je ve školách bohužel stále častým jevem a od dalších nepříjemností, které by dítě ve školním kolektivu mohlo zažít.

Je také pravda, že ze základní školy si spousta z nás odnesla řadu komplexů, když se nám například děti posmívaly, že jsme tlustí, nebo máme obnošené oblečení. Děti jsou v tomto věku zkrátka kruté, a i když pošleme naše dítě do školy pěkně oblečené a budeme mu dávat zdravou svačinku, neznamená to, že se nějakému posměchu z řad dětí vyhne. Bohužel špatné vzpomínky si ze základní školy často odnášíme i od učitelů. Každý asi někdy zažil, ať už přímo na sobě nebo na svých spolužácích, že si učitel na někom zasedl. Někteří učitelé dokonce děti schválně před třídou zesměšňují a léčí si na nich své vlastní komplexy.

Nicméně musíme se na věc podívat i z druhé strany. Školní docházka zajišťuje, že naše populace bude mít alespoň to základní vzdělání a budeme spolu schopni na této úrovni fungovat i ve veřejné sféře. Pokud by se školní docházka zrušila a každý rodič by učil své děti doma, bylo by potom těžké naučené znalosti sjednotit a hlavně uhlídat. Navíc ne všichni rodiče mají dostatek času na to, aby mohli se svými dětmi strávit každý den několik hodin nad učením. Jedno dítě by potom mělo pravidelnou výuku, kde by se naučilo to samé, ne- li víc, než při povinné školní docházce a jiné by se za devět let nenaučilo ani pořádně psát. Představme si potom tu situaci, že se u nás budou pohybovat naprosto negramotní lidé, kteří si ani nebudou umět přečíst jídelní lístek v restauraci, nebo spočítat, kolik peněz potřebují na jízdenku.

Nepříjemností ve školním kolektivu bychom naše děti možná vyvarovali, ale na druhou stranu by se nějaké nepříjemné interakci stejně dříve nebo později nevyhnuly. Je potom otázka, jestli je lepší se začít postupně otrkávat už v dětském věku, nebo do opravdového světa vpadnout až jako dospělí, kdy už s nimi opravdu nikdo nebude jednat „v rukavičkách“.

Základní i mateřskou školku si dnes pro své děti můžeme vybrat, což nám dává poměrně velkou svobodu. Nemusíme tedy dát dítě do první školy, která se namane, i když se nám třeba nebude líbit, jak se v ní učitelé a učitelky k dětem chovají. Základních i mateřských škol existuje spousta. Pokud jsme třeba z Mladé Boleslavi můžeme zkusit Základní školu Čachovice a z mateřských škol zase Mateřskou školu Struhy nebo školku Struhy.