Víceleté gymnázium ano či ne?

Víceleté gymnázium ano či ne?

To, že studium na gymnáziu je dnes poměrně oblíbené, a že se pro ně rozhoduje čím dál více lidí, je poměrně známý fakt. Když dítě neví, co ho baví, nebo si není jisté, co chce v životě dál dělat, nabízí se gymnázium jako jasná volba. Dospívající si díky němu prodlouží lhůtu na rozhodování ještě o další čtyři roky, v průběhu kterých má možnost načerpat více zkušeností z brigád a mimoškolních aktivit, které mu třeba pomohou zjistit, jakou cestou se chce v životě vydat. V tomto případě se však jedná o čtyřleté gymnázium, do kterého dítě nastoupí po absolvování základní školy stejně tak, jako by mohlo nastoupit na jakoukoliv jinou střední školu a pokračovat ve vzdělávání tam.. Gymnázia však nabízejí ještě možnost takzvaného „víceletého studia“, které už mezi lidmi probouzí rozporuplné názory.

Mezi víceleté školy se počítá osmileté studium na gymnáziu s nástupem po absolvování páté třídy základní školy a gymnázium šestileté, kam děti nastoupí v době, kdy by jinak pokračovali do osmé třídy.

Celý koncept víceletých gymnázií rozvířil nejednu vášnivou debatu na sociálních sítích či na internetových diskuzních fórech. Jak tomu tak bývá, stojí proti sobě i tady dva striktní názory. Zatvrzelý příznivci víceletých gymnázií uvádějí jako důvod lepší výsledky u maturitní zkoušky, větší připravenost na studium vysoké školy stejně tak jako vyšší pravděpodobnost jejího dokončení. Zatímco protistrana argumentuje často tím, že víceleté gymnázium děti okrádá o pár let dětství, kvůli vysokým nárokům a náročnosti výuky, která vyžaduje mnohonásobně vyšší přípravu než jak je tomu na základní škole. Mezi argumenty se také objevují názory, že kvůli „odlevě“ dětí ze základních škol na gymnázia dochází ke zhoršování situace na základních školách. Někteří dokonce tvrdí, že tím, že děti na základních školách takt rozdělujeme, dáváme podnět k jakémusi sociálnímu elitářství.

Když si znovu přečteme výše zmíněné názory, asi je nám jasné, že to nejsou názory studentů, nýbrž jejich rodičů a jiných dospělých. Rodiče si totiž často myslí, že jsou jejich děti ještě moc mladé na to, aby věděly, co vlastně chtějí, a že jsou to právě oni, kteří je dokáží nasměrovat na tu správnou životní cestu. O tom, že mladý dvanáctiletý či patnáctiletý člověk toho o životě ještě neví tolik, jako jeho o dvě až tři dekády starší rodiče není pochyb, nicméně to neznamená, že musí nutně chtít přesně to, co oni. Často tomu bývá spíše naopak.

Při výběru střední školy bychom tedy měli být našim dětem oporou a zdrojem informací a zkušeností, které jsme za svůj život získali. Tady však naše role končí. Výběrem střední školy se totiž dítě, ať se nám to líbí nebo ne, připravuje na svůj dospělí a samostatný život a pokud se nechá ovlivnit názory zatvrzelých rodičů, které samo ani nesdílí, může mu to život v budoucnu podstatně zkomplikovat.