Co je na židovských hřbitovech tak tajemného?

Co je na židovských hřbitovech tak tajemného?

Zatímco na klasický hřbitov lidé zavítají pouze v případě, že chtějí zavzpomínat na své příbuzné, kteří jsou tam pohřbeni, židovský hřbitov je nejen místem vzpomínání na zemřelé, ale také jakousi turistickou atrakcí pro lidi, kteří se sami s touto vírou neztotožňují. A proč tomu tak je?

Jedním z důvodů, proč na sebe židovské hřbitovy strhávají tolik pozornosti, je bezpochyby netradiční nádech, který tato místa mají. Židovským hřbitovům dominují pískovcové desky, které jsou pokryty nápisy v hebrejském jazyce, které v nás vzbuzují cosi tajemného. Přestože nápisům nerozumíme, jsou pro nás něčím fascinujícím. Roli totiž hraje možná ještě něco. Těžký osud židů, o kterém se učí už děti na základních školách.

Ne každý ví, že židé měli znesnadněný život už ve středověku. Tehdy o nich údajně kolovaly pověsti, že o Velikonocích přidávají do rituálního chleba krev křesťanských dětí. Aniž by toto tvrzení bylo jakkoliv racionálně podloženo, židé se už tehdy stali terčem nenávisti a později museli dokonce nosit zvláštní oblečení, které je od ostatních lidí odlišovalo. Tento fakt nápadně připomíná žluté židovské hvězdy velikosti dlaně, které museli židé za vlády nacistů nosit našité na levé straně hrudi. Kdyby si někdo stále nebyl jistý, co má tato ponižující nášivka, kterou museli Synové Izraele nosit na hrudi, přesně znamenat, utvrdil ho v tom nápis „Jude“ neboli žid uprostřed hvězdy.

Rasismus zaměřený proti židům však není zdaleka jen záležitostí druhé světové války. Rasové nepokoje si židé prožili už na konci 19. století v Rusku, když byli nespravedlivě ovlivněni ze zavraždění cara Alexandra II. Pogromy, jak byly útoky na židy podporované vládou nazývány, se později přesunuly do zemí východní Evropy, mezi kterými bylo například Polsko. Při pogromech bylo znásilněno mnoho židovských žen a zabito mnoho mužů i dětí.

Přestože se mnozí domnívali, že ukončením druhé světové války najde židovská komunita konečně klid, čelili tito lidé ještě dalším nepříjemnostem a násilí v podobě boje o svoji zemi – Izrael. Po roce 1948, kdy bylo na půdě OSN těsným poměrem hlasů rozhodnuto o vzniku samostatného státu Izrael, čekal židy ještě nekončící boj v podobě Arabsko-izraelských válek. Zhrzení Arabové, kteří se na úkor nového židovského státu museli uskromnit, nedokázali přijmout fakt, že se o zemi, ve které žili tak dlouho sami, musí dělit. Obyvatele čerstvě vzniklého státu se proto snaží vytrvale vyhnat pryč. Ani ve 21. století se tak nedá říct, že mají židé konečně vyhráno a éra jejich utlačování tak stále není zcela u konce.